BÍLÁ SOBOTA
Je klid a ticho. – Někde jenom v dáli
od mýtiny, jež rosou jarních dešťů
se skvěje na slunci – zvuk trilkující
v pokřiku ptactva pronikavě jásá
a ze strání, kde houštiny jsou měkké,
v závanu větru, na paprscích slunce
fialek vůně sestupuje dechem.
A na cestách, jež vlhkem dosud svítí,
otisky střevíců jdou šikmým řadem
a nad nimi širokou vlnou proudí
postavy baculatých venkovanek.
Kroj odložily, jež tak dobře šatil
houpavé boky, prsa pod kordulkoukordulkou,
a podivně se nesou v rovných jupkách
a v šátcích bez smělého uvázání.
Tak rád by člověk zavolal, když vidí
tu silhouettu směšně nepůvabnou
v šedavé vlně, v tuctovém tom střihu,
jež polo městský stopu kroje chová:
„Najděte zas v své truhle po babičce
poklady krajek, barev, vyšívání
25
a pod suknicí krátkou v řasách máků
ukažte pěkné nohy baculaté.
Zda víte, jakou byla krasavicí
babička vaše, když se s hochem vedla,
jak z rukávců se nahé lokty smály
a z pod šátku ta líce jablková?jablková?“
Již silhouetty jejich šednou v šedi...
Jen hlouček hochů na louce se honí
pod jabloní, jež pupence má sotva –
a ještě slyšet, jak tu klouček mačká
svou hračku z rána, řehtačku a křehký
radosti symbol, vejce malované.
– – – – – – – – – – – – – –
Na vetché věži zvony vyzvánějí
předehru slavnostní a les je sirý
i dědina i cesty. Soustředěno
vše k místu jednomu, kde honorace
v svátečních šatech, se sváteční tváří
a nízká klenba písní přeplněna,
v které se dětské hlasy překřikují
a varhany svůj průvod pobručují.
Korouhve s chvojím, bílý brokát nebes,
vše připraveno. Silné svíce planou. –
Lid v řadách jde, muzika spouští vážnou,
šum proudí, řady kročejů se množí.
Pak tichne zvon a rázem vše se mění;
pobožný výraz s tváří zmizel zcela.
A hudba hraje pochod, kroky dupou
a každý spěchá. Hlad je po tom půstu
a k večeři je jehně se salátem.
– – – – – – – – – – – – – –
Tam nahoře, od mýtin, rosných deštěmdeštěm,
jde slabá vůně fialek jen dechem,
jak kadidlo z kouřících lesů stoupá.
Je klid a ticho. Člověkem byl Kristus!
26
– Kos ještě zahvízd’. Kročejů jak šelest
by tudy šel... A šerem, které houstne,
ramínka útlá bílých břízek svítí.
A bez oslav, bez vyzvánění zvonů,
svic silných plápolu a poklon davu
les svého vzkříšeného Boha vítá.
V Luhačovicích r. 1909.