STŘED

Marie Calma

STŘED
Můj život rozbit jako zrcadlo na tisíc kusů. Střepy sbírajíc si dlaně krvavím, když zrakem mdlým je hledám. Úlomky malé zvedám, tak malé, že v nich nezřít větví kmitkmit, a úzké tak, že v ploše sevřené se ani nebe nechce zrcadlit. Jak nad troskami stojím, nevnímám, krok ku předu jak do tmy připadápřipadá, a o tom, co v své duši skryto mámmám, se mluvit bojím. Kdos kolem šel a zachyt v holou dlaň střed zrcadla, jenž zůstal nerozbit. A jak mi podává díl života, jak vracel by mi zbraň, zřím, plochy životu že zbylo dost, když celé srdce může zrcadlit.