MARIA ZPÍVÁ...

Marie Calma

MARIA ZPÍVÁ... (Dvě ukolébavky)
I.
Umlkli pastýři, na sněžnou tiš se snesla noc. Já blahořečím jí, neb mým jsi, synáčku můj, jen když spíš. Tu tlukot mého srdce umlká i píseň smutku, kterou vítr lká. A s nebe jasně plane hvězda tvá. Tu hvězdu ve svých snech jsem vídala, jak zvěstuje mi zázrak, příchod tvůj! – Jsem na světě, bych sny tvé hlídala, bys odpočinout mohl, synku můj, než k lidem s láskou svou se přiblížíš a skutkem bude, o čem dosud sníš. Mám srdce ženy jen. Tvůj slyšíc smích, nemyslím na velkost tvých poslání a malého tě vidí v loktech svých tvá matka, když se k tobě naklání. S úzkostí střežím zázračný tvůj sen a chvěji se. Mám srdce ženy jen. 59
II.
Jsi těla mého čistý květ, synáčku můj, kolébám tě a hlídám. Nedala bych tě za celý svět, synáčku můj, a přece tě světu vydám. Dokud jsi drobounkým dítětem, synáčku můj, snadno tě ukryji před světem, když tě v své náručí chovám. Ale až dorosteš, synáčku můj, kam tě pak před lidmi schovám? Bojím se, že tě svět poníží, synáčku můj, za lásku že ti jen ublíží. V radostech proto i v strastech svých, synáčku můj, mateřské lásky buď pamětliv!