MARIA ZPÍVÁ...
(Dvě ukolébavky)
I.
Umlkli pastýři, na sněžnou tiš
se snesla noc. Já blahořečím jí,
neb mým jsi, synáčku můj, jen když spíš.
Tu tlukot mého srdce umlká
i píseň smutku, kterou vítr lká.
A s nebe jasně plane hvězda tvá.
Tu hvězdu ve svých snech jsem vídala,
jak zvěstuje mi zázrak, příchod tvůj! –
Jsem na světě, bych sny tvé hlídala,
bys odpočinout mohl, synku můj,
než k lidem s láskou svou se přiblížíš
a skutkem bude, o čem dosud sníš.
Mám srdce ženy jen. Tvůj slyšíc smích,
nemyslím na velkost tvých poslání
a malého tě vidí v loktech svých
tvá matka, když se k tobě naklání.
S úzkostí střežím zázračný tvůj sen
a chvěji se. Mám srdce ženy jen.
59
II.
Jsi těla mého čistý květ,
synáčku můj,
kolébám tě a hlídám.
Nedala bych tě za celý svět,
synáčku můj,
a přece tě světu vydám.
Dokud jsi drobounkým dítětem,
synáčku můj,
snadno tě ukryji před světem,
když tě v své náručí chovám.
Ale až dorosteš, synáčku můj,
kam tě pak před lidmi schovám?
Bojím se, že tě svět poníží,
synáčku můj,
za lásku že ti jen ublíží.
V radostech proto i v strastech svých,
synáčku můj,
mateřské lásky buď pamětliv!