KDYŽ STROMY KVETLY

Marie Calma

KDYŽ STROMY KVETLY
Vzpomněla jsem – dva roky tomu již. Bylo to v jaře, otec ještě žil a do zahrad si vyjít zatoužil, kde stromy kvetly. Šel jako dítě jaru v ústrety, pohledem hladil trávník, křovin metly, jež zlatem chvěly se, i sedmikrásek pestré konfety, jež jaro ve hře rozhodilo kolem, i hlohů poupata, jež rděla se u cesty naší. My cítili, jak všechno kolem raší, jak sílu přijímá strom od kořene a krásu od slunce, jak vše se k němu žene a země před ním úrodný svůj klín pokorně rozprostírá. Vzrůst kolem byl a radost rození, nic nemluvilo o tom, že se zmírá i v jarech takových. V tom z cesty zazněl smích... Šli milenci a neviděli nic, než sebe v očích svých. Řekla jsem otci: „Láska krásná je, když mládí slučuje. Těm starým, zdá se mimi, jen jaro půjčuje, co mladým rozdává.“ A otec, ukázav, kde květů záplava se chvěla bělostná, ozval se jednou větou: „Je pravda, v mládí láska krásná je, však staré stromy nejkrásněji kvetou.“ 37

Básně v knize Strom poznání: