TULAČKA
Jen tulačkou jsi, děvče mé, nic víc!
Tvé rysy dojemné i tvoje líc,
pobledlá tak,
jež usmát umí se jak málo kdo
a jako málokdo se zadumat,
tulačko života – vše rozdáváš.
Hrst úsměvů vždy pro každého máš
a smutek tvůj tak hluboko je skryt,
že jenom do zpěvu
je těm, kdož poznavše tě, na chvíli
společnou cestou směli s tebou jít.
Nedaleko, jen tam, kde dobře jimjim,
je dovedeš a slovem veselým
se rozloučíš.
Zda vzpomenou? Ba vzpomenou, i víc.
Však úkol tvůj je dále světem jít,
radostí druhých zjasňovat si líc,
ne pro život, pro chvíle družkou být.
Nepotkáš nikdynikdy, koho potkat chceš.
Dav přeletí – hrst jisker pohledy
jsou mužů, žen.
63
Dav přeletí, ty s ním i za ním jdeš
a není mezi nimi člověk ten,
jenž dal by ti, cos rozdala všem ty.
Vzpomínkou ozvou se i po létech,
by řekli ti – ten večer, víte – tam,
když moře k slovům pělo melodram
a vy jste – v něžné dlani květů hrst
mně naslouchala – nelze zapomnít.
Co dala jste mi tenkrát, víte-li,
to dražší bylo mi, než před tím vše
a sladší nad žen horké pocely.
Jak když se duha krajem rozestře...
Než, tulačko má, vše co platno ti,
když dáš, bys nevzala. Co zhodnotí
tvůj vlastní život? V ticho samoty,
kde v společnosti tvé jen smutek dlí,
kdo vejde s darem, jejž bys přijala
jak velkou radost?
Tvář tvou pobledlou
čí pohled do růžova prosvětlí?
Kdo tobě dá, cos rozdala všem ty?