LISTÍ
Podzimní verše zní v šumotu listí...
Slyším je, píši je. Budeš je čísti?
Nebo jen spadnou jak krůpěje
neslyšně v zlaté závěje
suchého listí?
Podzimní píseň – vítr ji zpívá
nad řekou, v sadech i v ulici,
a když se podvečer do oken dívá,
nálada přichází zimomřivá –
stromy se chvějí jak v zimnici.
Chtěla bych verše své položit
na tvoje okno jak se stromu list
visitku podzimu – vzpomínkou hovořit
o jaru, o létu,
jak bylo, jak bude v rozkvětu. –
Budeš-li verše mé číst?
– – – – – – – – – – – – – –
Z vás spadlých ani jeden to není,
jenž šuměl mi do léta,
nejste to vy, v nichž vítr teď plení,
jichž zlato odlétá –
nejste to vy, jichž stíny mne kryly
27
i sny mé rozpiaté ve větvích,
nejste to vy,
již hovorů, v kterých tryskal můj smích,
svědky jste byly.
Z těch, co zde podzim v cestu mi střás,
žádný mne neviděl štěstím se chvět,
žádný z vás nemůže rozumět
tomu, co neviděl žádný z vás.
– – – – – – – – – – – – – –
Do ticha, do šera, co vás napadalo –
na větvích do kytic co se vás svilo,
co se vás kolem rozestlalo
a co vás na větvích ještě zbylo!
Podzim hýří,
plnými hrstmi zlato rozhazuje,
vítr mu pomáhá,
v zlaté chmýří,
jež se stromů padá,
z plných plic duje.
Do ticha, do šera, co vás napadá,
než odumře celá má zahrada,
než život můj půjde spat
tak krotce do svých břehů,
jak na svůj hřad
domácích slepic řad
a v zlatém listí
již kroky mé nezašustí –
do ticha – do šera.