Tak vysoko jsem lásku pozvedla,

Tak vysoko jsem lásku pozvedla, Tak vysoko jsem lásku pozvedla,
že sama k ní již nedosahuji. Tak vroucně ji miluji, že jsem celým žitím jít za ní dovedla a nikdy se nevrátit. Chceš mne snad proto, Bože můj, zatratit, Ty, kterýs pro ni dovedl snést pohanu i rány, kterýs jí zotvíral dokořán brány ráje i srdce Svého? Chtěl bys mne trestat za to, poutníka zemdleného, že mně nic tak nebylo svato jak láska čistá, že nebylo pro mne lepšího místamísta, než kde ona prodlévala, že jsem se k ní modlila, před ní poklekala, květy i slovy ji věnčila, svatozář spjala jí nad hlavou, že ve mně splynula s Tvojí představou? 22 Chtěl bys mé srdce zaklít proto do kamení, že jsem ji hledala i tam, kde jí nenínení, i v srdcích, jež ublíží, že jsem pro ni umírala na kříži smutku a odříkání, aby mně nezmalela, aby mně svítila raději v daleku jak maják bludnému člověku, velká a celá? Už ani netoužím zblízka jí hledět v tvář, stačí mi, v dálce že svítí, na cestu jiných že lije zář, jiní že mohou ji míti na blízku sebe, a pro mne že jinak nežijenežije, než sevřena v tajemství hostie, vstavené na oltář. Obětní hranici lásce zapaluji před tváří Tvou boží. 23 Raději ať na niní shoří, než aby jednoho dne malou se zdála mým touhám, raději ať v dálce plane mi, než aby zmalela na zemi, kde pro ni Tobě se rouhám. 24