DUŠE LESA
Musila jsem jít za šera
neznámou cestou, temným lesem.
Pěšina se mi ztrácela
zarostlá hustě travou a vřesem.
Něco mne z houští volalo,
lákalo, mámilo, hrozilo děsem.
Vrátit se? Vyhnout se tišině?
Zaměřit k lukám, jež jasna jsou,
dřímají bez tajů nevinně
v úsměvu jetele pod rosou?
První krok sunu do vřesu
a vnímám duši lesa teď,
bez bázně kráčím, bez děsu,
známě zní houštin přípověď,
doprovod hlasů tajemných,
jimiž se duše lesa chví,
stesk podivný, rusalčin smích,
zapadlý šelest do větví.
Děs necítím, samoty tíž
mně nadlehčuje bezcestí.
58
Jdu k duši lesa blíž a blíž
v houšť stromů, vzpiatých nad klestí,
do tišiny a do štěstí.
59