NAD STRŽÍ
V šum větví spletených, v šum potoků,
kde zeleň houstne v ticho uhrančivé,
jdu napít se poklidu vody živé.
Jak bujně rozrůstá se tady strž!
Strom, vržen v hloub, je objat kapradím
a roztodivná kresba listí vtknuta
je v metlice a v travin bujný porost.
Je úžasně v tom tichu nad strží,
jak hloubkou zelenou bys padal ke dnu.
Oblaka nevidět, jen v nedohlednu
mih bílých křídel jako by se ztrácel.
Sem člověk nepřišel, by ryl a kácel,
vše rostlo tu ztraceno v zapomnění.
Zelenou kolébku věk v hrobku mění,
svit měsíce když nad ní rozhoří se.
Je ponuro tu, když se dní, když tmí se,
je svatě tu, jak v zakletí je krásy,
jež svobodně smí po svém růst a tvořit.
Do výše, srpem nekráceny rostou
zástupy lopuch, kapradí a travin,
pomněnky kropí modře zeleň lavin
a v trsy přesličky tam porost houstne.
7
Jen vítr probudí je ze zakletí,
když s korun stromů přemetem se snese
k té strži zelené, ztracené v lese,
uspané zpěvem pramenů, jež tekou
ukryty v zeleni propadlých břehů.
A já zde, člověk, stín, či přelud pouhý,
usedám k předsmrtnému rozjímání.
Má hlava k spleti zelené se sklání,
jak vyciťuje přitažlivost země,
jež o ztišení velkém mluví ke mně,
o vykoupení z hoře, spočinutí.
A přec tam na dně duše nejskrytějším
tak jako na dně strže pramen prýští,
v tok příhod zapojen se žitím žene
nadějí novou svlažen pro dny příští.
Z té strže stínů, kde se rozrůstají
tisíce životů, i já v své stěny
se vracím, kořen proudem ovlažený.
8