NAD STRŽÍ

NAD STRŽÍ
V šum větví spletených, v šum potoků, kde zeleň houstne v ticho uhrančivé, jdu napít se poklidu vody živé. Jak bujně rozrůstá se tady strž! Strom, vržen v hloub, je objat kapradím a roztodivná kresba listí vtknuta je v metlice a v travin bujný porost. Je úžasně v tom tichu nad strží, jak hloubkou zelenou bys padal ke dnu. Oblaka nevidět, jen v nedohlednu mih bílých křídel jako by se ztrácel. Sem člověk nepřišel, by ryl a kácel, vše rostlo tu ztraceno v zapomnění. Zelenou kolébku věk v hrobku mění, svit měsíce když nad ní rozhoří se. Je ponuro tu, když se dní, když tmí se, je svatě tu, jak v zakletí je krásy, jež svobodně smí po svém růst a tvořit. Do výše, srpem nekráceny rostou zástupy lopuch, kapradí a travin, pomněnky kropí modře zeleň lavin a v trsy přesličky tam porost houstne. 7 Jen vítr probudí je ze zakletí, když s korun stromů přemetem se snese k té strži zelené, ztracené v lese, uspané zpěvem pramenů, jež tekou ukryty v zeleni propadlých břehů. A já zde, člověk, stín, či přelud pouhý, usedám k předsmrtnému rozjímání. Má hlava k spleti zelené se sklání, jak vyciťuje přitažlivost země, jež o ztišení velkém mluví ke mně, o vykoupení z hoře, spočinutí. A přec tam na dně duše nejskrytějším tak jako na dně strže pramen prýští, v tok příhod zapojen se žitím žene nadějí novou svlažen pro dny příští. Z té strže stínů, kde se rozrůstají tisíce životů, i já v své stěny se vracím, kořen proudem ovlažený. 8