HŘBITOV

Marie Calma

HŘBITOV
Je schován za skalou v mohutných dubů šeř. Ta červeň svítivá, jež plá tu na hrobech, tu květ a tam zas keř, jak mrtvých srdcí vzdech by jimi říkal – věř! Je stopou zavátou lidského života, zde osud zastavil se pokořen. Je svatá dřímota, posvátný mrtvých sen, úst svatá němota. Mozolných rukou stisk a teplá náručí, pohledy znavené, vtlačené pod víčka, jež život umučí a smrt jen uhýčká, myšlenek záření, jímž duch se honosil, po čem kdo zatoužil, o co se neprosil, vášnivá vzplanutí i moci útoky, výbuchy smíchu, pláče potoky, smrt k tichu donutí. 94 A vzpomínku když hledáš okem mdlým, kříž puklý najdeš, květy uvadlé. Je lidská paměť hrobem propadlým, ulehlou zemí, drnem zdupaným nad žitím ztraceným. 95