ÚTĚCHA

ÚTĚCHA
Les připíjí vonným douškem z číše vrchovaté mým snům. Nad propadlištěm hoře letí oblaka do dáli. Průzrační vzduch, sluneční paprsky v stínu listí otupují své rozžhavené šípy. Staletí tudy prošla a ryla vrásky v kmeny, do mohutných lan spletla větve a v plachtoví listí zahnala vítr příhod. A jeden ptačí trilek, jedno ptačí zatíkání stačí, aby ponurý prales se usmál širokým úsměvem dobráka a tíhu věků střásl se svých beder jako květ rosu. 60 Dým mlhy je spoután u kořenů, oběť smutku nestoupá k nebesům. Neslyšně odumírá prohnilá dřeň, kolébku nových životů vyhlodal čas na rozpadlé tkáni, květy tam vsadil, jakých nevidět. Dětská ruka z nich uvije věneček, zahodí do proudu. Daleko vrženy doplynou svěží někoho potěšit. Dálky se chvějí neviditelnou útěchou, čas neslyšně letí na rozpjatých křídlech osudu. Zšeřelé lůno strže pokryly stíny, ulehly k spánku. O novém jitru sní ponurý les, vrchovatou číší připíjí věřícímu, ze zakletí spánku probouzí úsvit. Je den. Buď pochválen den, který přináší světlo! 61