VĚČNOST – OKAMŽIK

Marie Calma

VĚČNOST – OKAMŽIK
Jít krokem zbystřeným radostí po poznání pěšinou ztracenou, jež do neznáma láká, tu lehkost v sobě mít, jež tkví na křídlech ptáka, a mír, jak den ho má, když lehá k usínání. Duch lani podobný, když u pramene pije a krotce uléhá pak lesa na výsluní, a tonout pohroužen v přesladkou hloubku vůní, jež lesní mýtinu jak povlak mlhy kryje. A v žáru slunečním, v němž tvůrčí dech se chvěje, do dálky dívat se, zjasněné do výhledu, bez hoře vidět ji a bez bolesti sledu, sklenutou v pohodu, vztyčenou do naděje. Na lemu mraku plout, jak oblohou se honí, částice Vesmíru a jeho tvůrčí síly, mít k zemi daleko a blízko k svému cíli, jak slza k zemi má, jež oči mraků roní. Vyssáta paprskem se vracet k svému vzniku, opouštět země rmut, ve výši po něm toužit, svou bolest milovat, nad jejím stínem kroužit a věčnost procítit ve chvatu okamžiku. 24

Básně v knize Nad strží: