CESTOU V SLUNCI

Marie Calma

CESTOU V SLUNCI
Má cesta k strži sluncem zalita je, paprsků do víru, mé oči, zvyklé hledět v temno taje, kde bolest podobna je upíru a radost jenom mačím zrnkem zraje, již nesnesou té záře přemíru. Snad by i radost stejně oslepila mé srdce tonoucí, snad musila bych, abych v slunci žila, mít léta, jež jsem v práci promarnila, a nebýt vědoucí. Přízraky, jež se ze dna strže derou, na cestě nevidět, úzkostí neumírat tisícerou, pod knutou osudu se nezachvět a nepředvídat zrakem jasnovidným ten příval běd. Být čistým bloudem, jehož zemí rodnou jsou výšek oblasti, a nevědět, že za tou cestou svodnou jsou strží propasti. 26