CESTOU V SLUNCI
Má cesta k strži sluncem zalita je,
paprsků do víru,
mé oči, zvyklé hledět v temno taje,
kde bolest podobna je upíru
a radost jenom mačím zrnkem zraje,
již nesnesou té záře přemíru.
Snad by i radost stejně oslepila
mé srdce tonoucí,
snad musila bych, abych v slunci žila,
mít léta, jež jsem v práci promarnila,
a nebýt vědoucí.
Přízraky, jež se ze dna strže derou,
na cestě nevidět,
úzkostí neumírat tisícerou,
pod knutou osudu se nezachvět
a nepředvídat zrakem jasnovidným
ten příval běd.
Být čistým bloudem, jehož zemí rodnou
jsou výšek oblasti,
a nevědět, že za tou cestou svodnou
jsou strží propasti.
26