LOUČENÍ

Marie Calma

LOUČENÍ
Co na dně strže pochováno dříme tesknoty beze slov a pohnutí, teď v loučení se ozvěnou mi vrací vzdálenou písní, písní labutí. Květ, strom, kmit paprsku, ty krásy zkratky si zachycuji ještě pohledem, by svítily mi odrazem v mé zmatky. Tak vracet se a nemít v duše krytu drahého kraje obrys zřetelný, šáteček Veroničin, který setře nad srázem Golgaty pot smrtelný, vše, co jsem tady v tichu zanechala a přijala z moudrosti pokladu, svou vlastní podobu bych nepoznala. A vracím se. Na mechu krok můj vázne, do srázných stěn pohledem zapadám. Je příkrý svah, však příkřejší jsou srázné ty cesty k budoucnosti záhadám. 84