BOŽIŠTĚ

BOŽIŠTĚ
Stůl kamenný, kol stromy staleté a stupně nepohodou vymleté připomínají dávné božiště a pramen, vrhající v těžiště vymleté skály čisté proudy vod, vyhloubil pro ně křtitelnice bod. Jak obrovská dlaň, která doušek nese, mně připadá. Nic kolem nepohne se, polední úpal skály zatěžuje. Je chvíle tu, v níž Bůh se přibližuje a viditelní v prameni i stínu. Sypkému břehu nakypřuje hlínu, rozmarně vplétá květ trav do kadeří, by svítil tam, až lesy kol se zšeří. Kos zalétl sem s vysokého buku a svoji píseň ladí do trojzvuku. Jak hledím v květy v zeleň travin vtkané a naslouchám té písni nehledané, je mi, že bych i já před boží tváří tam obětovat měla na oltáři. 9 Co mohu dát, co mého ještě jest? Svobodu, lásku, víru, naděj, čest? Mám jen svou čest, je chudé srdce mé a v prsou zachvívá se zmateně. Krev vycedím-li, promění se v dým a obětí svou Boha obměkčím? Les mlčí. Stojí stromy staleté, do ticha, žáru, stínu zakleté, a z písně kosa, jež tu dosud zní, mně Ave rozhřešením vyzvání. 10