BOŽIŠTĚ
Stůl kamenný, kol stromy staleté
a stupně nepohodou vymleté
připomínají dávné božiště
a pramen, vrhající v těžiště
vymleté skály čisté proudy vod,
vyhloubil pro ně křtitelnice bod.
Jak obrovská dlaň, která doušek nese,
mně připadá. Nic kolem nepohne se,
polední úpal skály zatěžuje.
Je chvíle tu, v níž Bůh se přibližuje
a viditelní v prameni i stínu.
Sypkému břehu nakypřuje hlínu,
rozmarně vplétá květ trav do kadeří,
by svítil tam, až lesy kol se zšeří.
Kos zalétl sem s vysokého buku
a svoji píseň ladí do trojzvuku.
Jak hledím v květy v zeleň travin vtkané
a naslouchám té písni nehledané,
je mi, že bych i já před boží tváří
tam obětovat měla na oltáři.
9
Co mohu dát, co mého ještě jest?
Svobodu, lásku, víru, naděj, čest?
Mám jen svou čest, je chudé srdce mé
a v prsou zachvívá se zmateně.
Krev vycedím-li, promění se v dým
a obětí svou Boha obměkčím?
Les mlčí. Stojí stromy staleté,
do ticha, žáru, stínu zakleté,
a z písně kosa, jež tu dosud zní,
mně Ave rozhřešením vyzvání.
10