VEČER

VEČER
Je večer. Ticho. Mlha fialoví, zsinalý oblak blízké skály zaleh’. Kam jdu? Jsem rybář, který stíny loví, má touha mlhou usedá si na břeh. Kde jsem? Je sráz za každým krokem, temnou je prohlubní, co žito i co zbývá, kol mne i ve mně přízračně se stmívá, mě lidé míjí, žádný nejde se mnou. A přec ten večer v stínech nad mlhami, jak v náruč jeho klesám důvěřivě, vzpomínek světlo do tmy rozžíhá mi, ráj ztracený mi připomíná živě. Zas cítím sytou vůni opojení, obrysy drahé v stínech zřetelní se a v tichu večera hlas drahý chví se a jak ten večer pln je okouzlení. Teď blízké je, co v dálce přetajemně čekalo s nebe na blesk odhalení. Tajemno zbylo, ale děsu není – a za ten večer plno díků ve mně. 77