DĚS STRŽE

Marie Calma

DĚS STRŽE
Jsem v hloubce strže své až dole na dně. Jak je tam ponuro, jak je tam chladně! Stín na míle v krok bez cíle se vrhá zrádně. Za živa pohřbena jsem pod skalou, tvář tesu podobu má zoufalou. Jak poděsil mě kostry keř, co v skalní zděř se zavěsil. Tak dno má proláklé jak důlky bez očí, a mechem zarostlá jsou jejich obočí. A v bažině a v křovině je jako v smrti náručí. 21 Jdu z hloubky strže své po srázné stěně, skřek ptáka s výše slét’ sem vyděšeně, však za ním v les se paprsk snes’ na vůně pěně. 22