ZPOVĚĎ

Marie Calma

ZPOVĚĎ
Tak zpovídám se zasněnému kraji do hloubky večera, do jeho mlžných par, že život můj, jak splývá s jeho taji, má kouzlo zas svých nejkrásnějších jar. Již nedělí mě od nich léta žalu a vzpomínkou, co duší přeletí, na prchlá léta věčnou pěje chválu a neděsí se jejich prokletí. Jdu krotkou stezkou do nakvetlých přání, dnes žijí, jak by byla splněna, jdu dobou rozkvětu i dobou zrání a mými sny jsou luka zvlněna. A na dosah je vše, co kdysi žilo, jen zavolám – a ke mně přimkne se vše, po čem moje mládí zatoužilo, sny zachyceno v žití pralese. 97