PODLETÍ

PODLETÍ
Je ticho v údolí, hluk venku tamtam, za stěnou hor, se propad’ v neznámo. Zde pohyb zmírněný má větru let, hlas proudu v důvěrný tu šepot ztich’ a cesty v kapradí se ztrácejí a v hořců stín. Mohutné kořeny vyrvány ještě smrti vzdorují, květ obaluje jejich nahotu, nad oloupanou korou borůvčí se klene přikrývkou. A život je i v kamení, kam kreslí lišejník své kresby v mramorových žilek spleť; pod nimi hmyz se skrývá, mravenci svůj důmyslný stát tam budují. A kvete, voní, barvou jásá břeh, pln maliní a hub a ostružin, z luk voní seno, život květů, trav svou vzkvetlou krásu mění k užitku a mroucím dechem zdraví lesní svah. Co vůně je v té kráse podletí, jak vlídně tady smrt se zjevuje a bez zápasu k smrti uspává. 75 A člověk? Když se s létem rozloučí, v zdi města vrací se jak vyhnanec, a chřadne-li, na pokyn nových jar se znovu nevzkřísí a v zániku je bolest s ním a smutek zmírání. Za zavřenými okny ulic šum mu nedá spát a hřeby tluče v sluch. Květ na svém místě hyne, s zemí spjat – a člověk v rakvi, nesen obřady a světskou marností a neklidem, do neprodyšné hrobky uložen, neb v uren kov, svým tělem nadobro jak na smetiště odhozený škvár z procesu života je vyřazen, jak nikdy by byl nekvet’ pro radost a nikomu nebýval k užitku. A jenom sen, div neskutečna, duch, ve volném letu pluje Vesmírem a hledá, jako hledal v životě, své věčné touze místo k přistání. 76