PODLETÍ
Je ticho v údolí, hluk venku tamtam,
za stěnou hor, se propad’ v neznámo.
Zde pohyb zmírněný má větru let,
hlas proudu v důvěrný tu šepot ztich’
a cesty v kapradí se ztrácejí
a v hořců stín. Mohutné kořeny
vyrvány ještě smrti vzdorují,
květ obaluje jejich nahotu,
nad oloupanou korou borůvčí
se klene přikrývkou. A život je
i v kamení, kam kreslí lišejník
své kresby v mramorových žilek spleť;
pod nimi hmyz se skrývá, mravenci
svůj důmyslný stát tam budují.
A kvete, voní, barvou jásá břeh,
pln maliní a hub a ostružin,
z luk voní seno, život květů, trav
svou vzkvetlou krásu mění k užitku
a mroucím dechem zdraví lesní svah.
Co vůně je v té kráse podletí,
jak vlídně tady smrt se zjevuje
a bez zápasu k smrti uspává.
75
A člověk? Když se s létem rozloučí,
v zdi města vrací se jak vyhnanec,
a chřadne-li, na pokyn nových jar
se znovu nevzkřísí a v zániku
je bolest s ním a smutek zmírání.
Za zavřenými okny ulic šum
mu nedá spát a hřeby tluče v sluch.
Květ na svém místě hyne, s zemí spjat –
a člověk v rakvi, nesen obřady
a světskou marností a neklidem,
do neprodyšné hrobky uložen,
neb v uren kov, svým tělem nadobro
jak na smetiště odhozený škvár
z procesu života je vyřazen,
jak nikdy by byl nekvet’ pro radost
a nikomu nebýval k užitku.
A jenom sen, div neskutečna, duch,
ve volném letu pluje Vesmírem
a hledá, jako hledal v životě,
své věčné touze místo k přistání.
76