U STRŽE

U STRŽE
Co všechno dals mi, lese probuzený, v tom časném ránu dole u strže, když do ní zapadal stín prohloubený a plnil vůní břehů nádrže. Jak bylo dobře v náruči tvé chladné, jež přitulípřitulí, a přece nezhýčká, jak všechno bylo na dosah a snadné, šleh osudu jen hříčka maličká. Co bílých snů tam v duši zatklo se mi, když do výše mě zlákal příkrý svah, na vyschlé, kameny zaváté zemi, kde ležel sluncem pozlacený prach. Jak dobré bylo zkonejšení syté tam v slunci nade dnem tvých prohlubní, ty doušky krásy nikdy nedopité za večerů i zlatých polední. Co hoře útržků tam uvízlo mi na cestách neschůdných, když stín se snes na vlny zeleně a na polomy, jak lehko bylo blíže u nebes. 16 Jak rozumělas mi, má strži divá, jak já tvým kletbám v bouřích soumraku, když smutná tvoje krása zádumčivá se propadala v stín a do mraku. Jak podobny jsme, strži, byly sobě tím smutkem beze slov i tajemnem, jež na dnech našich skryto je jak v hrobě, neznámo lidem, mrtvo přede dnem. A sny, což nestoupaly z tebe ke mně, jak kadidla dým stoupá k oltáři, z tvé nakypřené, provlhčené země svázané v bujných břehů herbáři? A já teď jdu, a poklady tvých lesů, sny květů tvých, jež svěží vydrží, vše, cos mi dala, pokorně si nesu v svůj život, ve svou půlnoc nad strží. 17