U STRŽE
Co všechno dals mi, lese probuzený,
v tom časném ránu dole u strže,
když do ní zapadal stín prohloubený
a plnil vůní břehů nádrže.
Jak bylo dobře v náruči tvé chladné,
jež přitulípřitulí, a přece nezhýčká,
jak všechno bylo na dosah a snadné,
šleh osudu jen hříčka maličká.
Co bílých snů tam v duši zatklo se mi,
když do výše mě zlákal příkrý svah,
na vyschlé, kameny zaváté zemi,
kde ležel sluncem pozlacený prach.
Jak dobré bylo zkonejšení syté
tam v slunci nade dnem tvých prohlubní,
ty doušky krásy nikdy nedopité
za večerů i zlatých polední.
Co hoře útržků tam uvízlo mi
na cestách neschůdných, když stín se snes
na vlny zeleně a na polomy,
jak lehko bylo blíže u nebes.
16
Jak rozumělas mi, má strži divá,
jak já tvým kletbám v bouřích soumraku,
když smutná tvoje krása zádumčivá
se propadala v stín a do mraku.
Jak podobny jsme, strži, byly sobě
tím smutkem beze slov i tajemnem,
jež na dnech našich skryto je jak v hrobě,
neznámo lidem, mrtvo přede dnem.
A sny, což nestoupaly z tebe ke mně,
jak kadidla dým stoupá k oltáři,
z tvé nakypřené, provlhčené země
svázané v bujných břehů herbáři?
A já teď jdu, a poklady tvých lesů,
sny květů tvých, jež svěží vydrží,
vše, cos mi dala, pokorně si nesu
v svůj život, ve svou půlnoc nad strží.
17