LOUČENÍ
Co na dně strže pochováno dříme
tesknoty beze slov a pohnutí,
teď v loučení se ozvěnou mi vrací
vzdálenou písní, písní labutí.
Květ, strom, kmit paprsku, ty krásy zkratky
si zachycuji ještě pohledem,
by svítily mi odrazem v mé zmatky.
Tak vracet se a nemít v duše krytu
drahého kraje obrys zřetelný,
šáteček Veroničin, který setře
nad srázem Golgaty pot smrtelný,
vše, co jsem tady v tichu zanechala
a přijala z moudrosti pokladu,
svou vlastní podobu bych nepoznala.
A vracím se. Na mechu krok můj vázne,
do srázných stěn pohledem zapadám.
Je příkrý svah, však příkřejší jsou srázné
ty cesty k budoucnosti záhadám.
84