VĚČNOST – OKAMŽIK
Jít krokem zbystřeným radostí po poznání
pěšinou ztracenou, jež do neznáma láká,
tu lehkost v sobě mít, jež tkví na křídlech ptáka,
a mír, jak den ho má, když lehá k usínání.
Duch lani podobný, když u pramene pije
a krotce uléhá pak lesa na výsluní,
a tonout pohroužen v přesladkou hloubku vůní,
jež lesní mýtinu jak povlak mlhy kryje.
A v žáru slunečním, v němž tvůrčí dech se chvěje,
do dálky dívat se, zjasněné do výhledu,
bez hoře vidět ji a bez bolesti sledu,
sklenutou v pohodu, vztyčenou do naděje.
Na lemu mraku plout, jak oblohou se honí,
částice Vesmíru a jeho tvůrčí síly,
mít k zemi daleko a blízko k svému cíli,
jak slza k zemi má, jež oči mraků roní.
Vyssáta paprskem se vracet k svému vzniku,
opouštět země rmut, ve výši po něm toužit,
svou bolest milovat, nad jejím stínem kroužit
a věčnost procítit ve chvatu okamžiku.
24