HŘBITOV
Je schován za skalou v mohutných dubů šeř.
Ta červeň svítivá, jež plá tu na hrobech,
tu květ a tam zas keř,
jak mrtvých srdcí vzdech
by jimi říkal – věř!
Je stopou zavátou lidského života,
zde osud zastavil se pokořen.
Je svatá dřímota,
posvátný mrtvých sen,
úst svatá němota.
Mozolných rukou stisk a teplá náručí,
pohledy znavené, vtlačené pod víčka,
jež život umučí
a smrt jen uhýčká,
myšlenek záření, jímž duch se honosil,
po čem kdo zatoužil, o co se neprosil,
vášnivá vzplanutí
i moci útoky,
výbuchy smíchu,
pláče potoky,
smrt k tichu donutí.
94
A vzpomínku když hledáš okem mdlým,
kříž puklý najdeš, květy uvadlé.
Je lidská paměť hrobem propadlým,
ulehlou zemí,
drnem zdupaným
nad žitím ztraceným.
95