BOUŘE
Je před bouří, kraj ponořen je v stínu,
dech zadržuje každá bytost lesa,
úzkostně hledí vzhůru na nebesa
a krčí se v kapradí, mech a hlínu.
Ten akord ticha, hrůzy vytušené,
než příval vody po svahu se žene
a proudem podemílá sypké břehy
a uvolňuje trav a metlic stehy
na gobelinech, tkaných do závěsů
na stráních hor a na úpatích lesů.
Jak stromy pevně kořeny se drží
své rodné půdy, jak je zatínají
do břehů skal, jak větru uhýbají,
když žene se nad hlubinami strží!
Blesk, úder v zápětí. Kdo zhynul v lese?
Jak zděšeně se jeho srdce třese,
jak bledne skála, jež ho podpírala,
ve svitu hrůzných blesků do zsinala
v podobu obra, který proudem vod
se pohne též a dá se na pochod.
13
Jak přehlušuje vichru mocný svist
úzkostný nářek odervaných hnízd
i nářek kmenů, z nichž se míza prýští,
když úder blesků jejich těla tříští.
Co zhynout mělo, zhyne v bouře běsu.
Zázrakem zachráněn je na útesu
keř drobný s ptačím hnízdem. Z něho ke mně
po bouři, která lesem přehnala se,
až z rána vyjde slunce v plném jase,
zas tryskne ptačí píseň k chvále země.
14