DALEKO OD LIDÍ
Daleko od lidí, za opar všednosti,
za clonu zášti, z pachu sobeckosti,
z přívalu klamu, zrady prokletí
se do samoty čisté uchyluji,
kam jenom mluva větru zaletí,
po duze paprsků se snese sen,
do trylku ptačí písně zachycen.
Tam nikdo nekalí kmit myšlenky
a lidské zmatky nestaví se stínem
před zprůhlednělý obrys poznání,
před obraz přírody. Tam v světě jiném
se ocítám a zmalátnělost mizí,
jež mezi lidmi bují nákazou.
Jak blízký je mi les, co tajemství v něm vidí
duch můj, zrak zbystřený, a jak je cizí mi
v tom krásy prostoru, v tom moři útěchy
a pustý, bez kouzla svět nenávistných lidí.
Co úsměvů je tu, co je tu zkonejšení,
jak vlídnou, známou řečí mluví ke mně
ta rozkvetlá a provoněná země
a porost, který u pat stromů klečí
do slunce zahleděn. Zde životem
19
jsem opojena, zde mi průzrační
záhady lásky, zmaru, krásy vzniku,
zde prožiji víc v jednom okamžiku
než mezi lidmi v roků rozpětí.
To chvějné světlo síly nezachytitelné
nesené vzduchem větru na vlnách,
jež znavené mé tělo obrozuje
a ducha napřimuje k statečnosti,
ten krásy úplněk, jejž zachycuji
s vděčností, která v slova přetéká,
jak vedou mě z údolí ubohosti
do slunné výše, kde nic neleká.
20