Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl,
Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl,
jasný pohled jsi měl,
cítils, jak síla se množí –
z lidských duší a těl,
které jsi potkával,
samé pohádky jsi utkával.
V ramenech síly bylo
na zvednutí celého přívalu běd,
znal jsi se chvět
tisíci touhami,
nic tě nezlomilo –
a když se ti pohled slzou zarosil –
ještě jsi nikoho o nic neprosil.
Láska-motýl sedala na květu bílém
a ty jsi se rozběhl za ní – za motýlem.
Z cesty ti ulétla nad oblak
a ty jsi byl najednou vítr a pták,
dohnat ji bylo ti cílem.
Čím výše byla, tím blíž jsi k ní měl.
Pro krásu bolest jsi neviděl,
číhavou stařenu zrádnou,
pro teplo vlastního srdce,srdce
necítils vnikati ocel chladnou.
A teď jdeš po svých snechsnech,
jak na ostří mečů bys tančil.
27
Máš úsměv na ústech
a v horkých dlaních tvých
úroda snů v dary se proměňuje;
vybíráš růži z nich,
však takovou, která nezraňuje.
A podáváš ji.
Kdo si ji nese, kdo si ji vsadí?
Je ti to lhostejno dnes.
Skrčeno kdes,
k trnu přibodnuto
pláče tvé mládí.
28