STARÉ DOMY
Staré domy pražské
na spadnutí,
plné smetí,
stačilo by jedno tnutí
a tam, kde děti
mají svoje hřiště,
na dvorku,
kol opadané omítky,
zbylo by jedno rumoviště.
Babičky – věchýtky
na dvoře schůzky mají,
bezzubými dásněmi
slova přemílají.
A když některou odnášejí
se ztemnělých pavlačí,
vrzavé schody zapláčí,
stíny ji vyprovázejí.
Ta okna, která svítila a zhasla,
když spat se chtělo,
nejednou žasla,
co tady se dělo:
Dramata utajená
i životy beze změny,
zklamání, uzavřená
v čtyři stěny,
83
výkřiky, přidušené
pod podušku,
láska i nenávist
v jednom lůžku.
Bylo zřít nesvár i shodu
rodičů zatvrzelých,
vzdor dětí,
pýchu kupeckých rodů,
pokolení celých
zánik a vznik.
Vás jednou s povrchu smete
v okamžik
stavební ruch –
a vy se ani neozvete.
Jen prach váš naplní vzduch
v té ulici,
věrné tradici
a dvorkům vašim,
kde věčný byl puch,
a věčná váda.
Pak obnažíte své boky
i svá záda,
své chodby tajemné
i vnitřky barevné
a rádi spadnete
84
do hrobů kar,
jež trosky vaše,
jichž nikdo neželí,
přišly rozvézt.
Vždyť dost jste už viděli,
ba víc,
než bylo možno unést!
85