MÁ HVĚZDA
Když jsem býval malinký,
věděl jsem jen málo,
každého jsem míval rád,
vše se na mne smálo.
Poslouchal jsem maminku
a tatínka taky,
čítali jsme s sestřičkou
hvězdy nad oblaky.
A tu jednu zářící
znala máti moje:
„Podívej se, Karlíčku,
tamhleta je tvoje!“
135
Znal jsem svoji hvězdičku,
hráli jsme si spolu:
„Hvězdo, hvězdo, hvězdičko,
pojď sem ke mně dolů.“
Když jsem školy proběhl,
byl jsem atheista,
nevěřil jsem na Boha,
na Ježíše Krista.
Zapomněl jsem na hvězdu,
na maminku taky,
nebe mne opustilo,
zakryly ho mraky.
Schovala se hvězdička
za oblaky husté
a já bloudil po světě,
srdce bylo pusté.
– – –
Co jsem poznal srdce tvé,
Juliánko moje,
zase vidím hvězdičku,
ale ta je tvoje!
Moje hvězda bývalá
na věky již zašla,
s dítěcí mou důvěrou
také hvězda zhasla.
136