BALLADA JARNÍ NOCI.
Hospoda u cesty, veselá chasa
do noci dlouho tam pila,
písničky zpívala,
ticho jarní noci rozbouřila,rozbouřila.
K půlnoci blízko když bylo,
nálada teskná ke stolům sedla,
divným steskem zraky rozzářila,
srdce rozbolestnila.
Do jarní noci
piják rozsmutnělý píseň notoval:
„Když jsem vandroval – –“
„Když jsem vandroval, muzika hrála –
písnička všecky vlnou uchvátila,
pod nízkým stropem rostla, mohutněla,
do jarní se noci vylila.
Do tiché noci, přes cestu na stráň,
na stráni přes nízkou hřbitovní zeď,
tesklivě písnička zněla.
Tesklivě volala (půlnoc už byla),
mrtvého probudila.
Mrtvý vstal, z hrobu se zved’,
přes nízkou díval se hřbitovní zeď.
23
U zdi stál hřbitovní, do zahrad rozkvetlých zřel,
stavení utichlá v dáli se tměla,
z hospody písnička tesknila nocí,
mrtvého roztoužila.
Slyšel ji, životem dávným mu zněla,
také tak steskem se opíjel jejím,
v minulém žití (v hrobě by jistě ho probudila)
také tak zmládla a rozkvetla země –
Vzpomínka jakás tkvěla v něm temně
na život minulý, na modré nebe,
na druhy veselé – sen vše už pouhý.
Jenom ta písnička podivnou mocí
jakby ho k životu zvala,
z hrobu ho vyvolala.
Životem minulým zněla,
touhou a steskem se chvěla,
ozvěnou veselých nocí,
pohádkou mládí.
A jak jí naslouchá, v život se vrátit,
za těmi okny tam zabouřit chvíli,
láká a svádí.
Do noci píseň vyznívá,
vlnou se zdvihá, klesá a tichne,
jásavá, toužná, tesknivá!...
Přes nízkou dívá se hřbitovní zeď –
ozvěnou zašlého žití cosi v něm zpívá,
tiše a nesměle, jakby se rozproudit měla
krev zase v mrtvém už těle.
Touha se vášnivá v mrtvém rozhořela.
Do zahrad rozkvetlých přes zeď se dívá –
jarní vzduch noci opojivý
zmámil jej cele,
tajemný noci té na zemi vzruch.
24
A jakby podivných tisíce klíčilo tuch,
jarní noc v mrtvém probudila,
těžká co hlína udusila.
Písnička z hospody do noci zní,
jásavá, toužná a tesklivá,
a jak jí mrtvý naslouchá,
touha ho svádí vášnivá
přeskočit nizoučkou hřbitovní zeď,
zabouřit dole tam, za těmi okny
divoce, jak to on ve zvyku míval.
Nízkou chce přeskočit hřbitovní zeď,
ale zem hřbitovní poutá ho k sobě,
a ve všech údech teď, jaká to tíž,
jakoby hlína ho tížila v hrobě.
Hřbitovem jarní vítr táh’
přes hroby, kříže zašuměl
smutečních ve vrbách,
– to jak by mrtví vyčítali...
Do noci písnička zní
touhou a steskem, pohádkou mládí,
láká a svádí.
Mrtvý ji slyší za hřbitovní zdí,
do zahrad rozkvetlých tesklivě zří.
A v údech ve všech, ach, jaká to tíž,
koho zem přijala, nevydá již.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Do zahrad rozkvetlých dlouho se dívá –
do hrobu mrtvý se položil,
v dědině kohout až poprvé zpíval.
25