HODINY.
I.
I.
Měsíc se v okna dívá –
mdlá víčka míjí sen,
tišinou noční hodin
krok spěšný slyšet jen.
Noc tichá. Dávno v oknech
zhasili světla již –
hodiny spěšným krokem
čas měří hrobu blíž.
Už všecko odpočívá,
hodiny dále však
čas měří kvapným krokem,
tik, tak, a tik a tak.
II.
II.
Tak spěšným tím jdou krokem,
výsměšným, včera, dnes –
den k večeru je dlouhý,
a radost nepřines.
A násilný jich volá
v tesklivé snění hlas,
že už se připozdívá,
a změřen že je čas.
Že marno vše, tak marno,
jich dále spěchá krok,
hlas v teskné volá chvíli
tak den co den, co rok.
43
III.
III.
Tikotu naslouchám zase
hodin těch starobylých,
a jakoby vyprávěly
o dobách dobrých i zlých.
Do ticha večera splývá
jich melodický hlas,
– dvě hlavy se chýlily k sobě
a bílý měly vlas...
A pohádku vypráví starou
z dob dávno minulých,
pohádku sentimentální,
o dobách dobrých i zlých.
IV.
IV.
Do noci hodiny hlásí
čas temným úderem,
zadřímly ulice v stínech –
buď pokoj lidem všem.
Ty ozvěnou provázen kroků,
dál půjdeš nocí však,
neklidné maje srdce,
a zasmušilý zrak.