Chor duchem Saul dlí na Sioně,
hruď sevřely mu strach a hněv,
a vášní poplašené koně
žil černou zjítřili mu krev;
co zkonejšit ho ještě může,
rtů jeho žen jsou žhavé růže
a harfy chvějící se zpěv.
Leč také to v něm náhle vzruší
zášť proti všemu, co má rád,
a vlny krve v tepny buší,
jak polekaná hejna stád,
když na pastvině lev se zjeví
a dravčí tlamy lačné řevy
jim věstí strašný jeho vpád.
I David sladkou harfou svojí
od chvíle té mu protiven,
co po vítězném s obrem boji
vstříc pospíchal mu zástup žen
a pěl, květ metaje mu z klínu:
„Král tisíc pobil Filištínů,
leč deset tisíc pastýř ten!“
Tak nad hlavu mu roste mocí
ten Israele prostý syn
a vždy jej straší dnem i nocí
zjev jeho rekovný i stín;
a když mu pro útěchu zpívá,
hled hněvný kose naň se dívá
a v duši spřádá pomsty čin.
Zas hraje David. Z ladných tepů
v strun zlatých pásma jásá zvuk,
Saul dumá s rukou na oštěpu
a z lebky v hruď sta slétá muk,
kde v šílení se roji stálém:
„Ten zhubí mě, by sám byl králem,
lid už se kolem něho shluk'!
Leč nežli silou svou mě zničí,
já právo zahubit jej mám!..“
a v srdci zášti had mu syčí.
„Nuž, rázem všemu odolám!“
a pevněj oštěp v rukou stiská
a dí: „Pěj, ať tvá píseň výská
v klid srdce mého mátohám!
Pěj píseň vítězného žáru,
vzruš v bouři vlny zlatých strun,
s rtem vroucím zlatém na poháru
mír vyčíst chci z těch zvučných run,
vzbuď růže radosti v mé hrudi,
jež nad ty jsou, jež jaro budí,
a skráň mou jimi zdob i trůn.
Pojď blíže jen, můj statný reku,
pojď blíže k trůnu, ještě blíž,
stav hněvu mého divou řeku,
již tušíš jen, leč nevidíš!“
A jako šílenec Saul zírá
a chví se; ruka oštěp svírá
a na pěvce jej metá již.
V bok trůnu skryl se David skokem.
„Ó králi, srdce rve mi žel,
že chvěješ se, že sláb jsi okem,
chce bystřejšího Israel;
chce silnějšího na svém trůnu!..
Já nedám harfy za korunu,
i kdybych světu vládnout měl.
Leč líto je mi toho lidu,
kde otrok silnější než král,
jenž vyrušit se nedá z klidu,
by proti křivdě mužně stál,
spíš ze strachu sám křivdy koná,
ať národ strádá, trpí, stoná,
to věz!“ A David prchl v dál.
I reptal lid; z úst Samuele
ten Saulu bylo slyšet vzkaz:
„Lid nechce tě mít králem déle,
tys dospěl pádu, pln je čas,
kdo po pěvci své vrhá kopí,
ten památku svou v moři topí
dřív, než jak bludička byl zhas.
Zlo konal's ve zlých vášní davu,
zlý bude královský tvůj skon,
dnes toho posvětil jsem hlavu,
jenž s harfou přišel na Sion;
Bůh chtěl, by opakem se dělo,
co srdce tvoje obmýšlelo:
ty padneš, králem bude on!“