Na kříži dokonával Kristus, Bůh,
a s Kristem rab, jejž honil vášně ruch
a lidských chtíčů zdivočelý pes,
až štván a kousán vzepřel se a kles'.
Zrak Kristův k nebi vznesl se a has',
však člověk hněvně trhal nohou svaz
a mocí z provazů chtěl rukou ven;
on v poutech mřel, Bůh hřeby proboden.
Tich hlavu sklonil jen, když umíral,
ne člověk týraný; zda div, že lál
a děl, když vzdornou lebku vznesl výš:
„Bůh snadno může podstoupiti kříž!“
Leč co můž Bůh, to nemůž člověk přec,
ten dravec uzavřený v žití klec,
to bláto ohyzdné, ten rmut a kal,
jejž Tvůrce v ráji ženě hříčkou dal.
Ba všecky nás zde chabých vloh a sil
vzruch hmoty loutkami jen urobil;
a země, země! Jaký že to div?
slin škoda je, bych na vše žití pliv'.
Jen křivdy nadvlády mi bylo zřít,
zda zlostí klokotem jsem neměl vřít
a lát, kde nemohl jsem vyžebrat,
a brát, kde z mnoha nechtěli mi dát?
Či bratry bít jsem nebyl vycvičen
a chleby loupit jim, brát statky v plen
a z rodných domů v otroctví je štvát
a za stráž porobených s mečem stát?
Byl k žhářství jsem a vraždě bratrů hnán,
až vyučen sám jat jsem byl a rván,
a hnáty kat mi zlámal, dřív můj druh...
Na kříži tiše mřít můž' jenom Bůh!“
A na Krista zřel v posled rudý zrak:
„Ty k otci jdeš, kam já – kam já jdu však?“
A Kristus děl: „Hřích jiných svým jsi nes',
v ráj smířen vejdeš se mnou ještě dnes!“
A sklonil hlavu člověk v smrti sen
a sklonil Bůh ji... Nad světem has' den,
a slunná ze zpod mraků tryskla zář,
dva umučené políbila v tvář.