U hrobu malé Cornelie,
dcerušky přítele mého G. z L.
Ta jarní kvítka, jemná, svěží, drahá
mráz časný krutý potírá a drtí,
po teplých srdcích chvatnou rukou sahá
tak ráda mrazná, nelítostná smrti. –
I Ty jsi zvadla, něžná Cornelie,
zem Tobě byla krásná předsíň nebe,
pak si šla na pouť, žel a rov už kryje –
větvičku skvělouzkvětlou, z mlada kmene – Tebe.
Což bylo Tobě těžko žíti v světě
a milá pouť Ti do krásné té vlasti,
kde klesá smutek, jenž nám srdce hněte,
a za sta želů sto se prýští slastí? –
Teď cipřiš roste na Tvém hrobě malém,
a bujný břečťan zakrývá Tvé jméno,
leč v mnohých srdcích v lesku neustálém
jest Tobě první místo posvěceno.
18
I růže květou na Tvém nízkém hrobě
a fialy a mnohé pestré kvítí,
jak památka, jež povždy pučí Tobě
a v plných srdcích jasnou hvězdou svítí.
Dnes cizinec se svěřil vlnám moře
a přináší Ti pozdrav drahé matky,
jíž zhasla Tebou radosť, – vzešlo hoře,
jíž Tebou všecky, všecky zmizly statky.
Viz, cizinec tu na Tvém rově stojí,
chudičký básník, – k jihu tažné ptáče –
on tebe neznal v světa nepokoji,
a přišel sem a na Tvém hrobě pláče. – –
Tam slunce tiše v moři zapadává
a bílou desku – „Cornelie“ – zlatí,
nuž, vřelé s bohem pěvec Tobě dává,
noc spěchá už, a trud mu mysl chvátí.
Do černé loďky nazpět noha vstoupá,
a v srdci cit a mysl k nebes báni,
kde v étru Tvoje postava se koupá,
již strážný anděl zlatou palmou chrání.
Ach, vidím Tebe, jak Tvá noha svatá
od hvězdy k hvězdě v božském míru kráčí,
a na červánky stoupá Tvoje pata
a krásou Tvou se růže chvějí k pláči.
19
Ty růže sype anděl na západu
k zemi, kde nyje drahá Tvoje máti,
a souzvuk ptactva v utěšeném ladu
pospíchá Tobě slední pozdrav dáti. –
Ach, ručkou malou žehnej místu tomu,
kde otec, matka, bratříček Tvůj žije,
až v rozkaz boží půjdou také domů,
pak ať je s Tebou jedna hvězda kryje.
20