Na Campanile.
Ach tak divný, divný dojem ubohé mé srdce chvátí,
zřím-li k břehům zelenavým, kde se v modru Alpy tratí,
a myšlének hejno v mysli a mé srdce v čárném květě,
obrátím-li oko svoje z Campanily k Piazzettě.
Na laguny zřím-li dolů, loď kde křídlem ptáka pluje,
odkud na břeh zlostná bouře posud lebky vyhazuje.
Na komory olověné, vězen kde svůj prs rozrýval,
když mu větřík polomrtvé písně volnosti nosíval.
Zde na palác hrdých dožů, na nějž měsíc skvěle svítí,
jehož pohled srdce moje povždy novým ohněm znítí.
Hle, jak pohledem tím velkým k písni jarý duch se ladí,
hle ty nízké, silné, vkusné oblouky a sloupořadí;
hle, jak ony oblouky se mistrně a jistě víží,
jak ty sloupy plny vzdoru na příkoř jsou mocné tíži,
jak své hlavy hrdě nesou, jak se podporují spolu,
Calendaria však hlava, tvůrce toho, spadla dolů,
36
spadla, že chtěl signorii ku věčnému poslat klidu,
a z té panské vlády míti upřímnější vládu lidu.
Vládu lidu – slova tato Falier měl v srdci psána,
za to památka však jeho násilím je vymazána.
A jen černá rouška kreje místa, kde měl obraz býti
toho, který lid a šlechtu síle v zdar chtěl pobratřiti? –
37