Růže jsi –
Růže jsi, žel ale, růže zvadlá,
sopka krás jsi, oheň tvůj však zplanul,
hvězda jsi, leč hvězda s nebe spadlá.
Vše mne upoutalo, kde jsem stanul,
velebně mne dojal pohled chrámů,
z vnitřku jejich mrtvý chlad však vanul.
Opustila’s nyní sebe samu
a jen osud stále tobě volá:
nejsilnější slávy kmen já zlámu.
V síni dožů, když jsem hleděl z dola
na ty tváře volenců tvých dávných,
kývala mně jejich hlava holá.
Každý mluvil: „Hochu, z dob těch slavných
zbylo vlasti naší slávy málo,
nic, leda pár loděk mořeplavných.“
„Nám ty loďky, vám pak nebe dalo
místo žezla zákolníček k pluhu;
avšak lidstvo ještě neskonalo.“
„Po potopě zklenul tvůrce duhu!“ –
44