Večer byl tak tichý, krásný večer,
večer, v němž se láska v srdce loudí;
krásný, milý, v jasném světle stála
na obloze lesknoucí se luna,
sesýlajíc paprsky své skvostné
na laguny, břehy, mosty, chrámy. –
Do paláce pospíchal jsem dožů,
abych pohled čarovného města
z galerie v nitro duše vložil.
Po velikých schodech tiše stoupám,
obrovské jež sochy vkusně krášlí,
zastavím se na nejnižším stupni,
abych spatřil památná ta místa,
na nichž dože, z vůle signorie,
v plné slávě zlatou kryt byl čapkou. –
Zázračný to pohled z galerie,
na náměstí veliké i malé,
na nichž tisíc plamenů se blýští.
U břehu zde volnosti jsou strážci,
volnosti té dávno utracené,
utracené, šlapané a zhaslé.
Theodor zde s štítem v pravé ruce,
levá ruka tupé drží kopí,
na znamení, že se bez útoku
republika prvé štítem chrání,
útok teprv zbraň že vyvolává. –
Vedle něho lev svatého Marka,
Evangelium jenž v drápu drží,
na němž veliké „Pax tibi“ psáno.
Pokoj, pokoj v širé světy hlásá,
pokoj moři, zemi, lidstvu všemu.
Mladé slunce z rána písmo zlatí,
zlatí štít a mramorové sloupy,
avšak zašlosť s sebou nepřináší.
Ona, která mír volala světu,
přepadnuta, rvána, zneuctěna,
její skvosty vzaty, rozcuchány,
její sláva pláče nad vodami.
A mé srdce pláče vnitru žhavém,
pro svobodu její, lidstva – vlasti! –