Květinářka.
I.
Ty děvče černooké,
mladinké, outloboké,
mluv, mluv předc, kde jsi bylo,
že tě mé oko v arkádách
kytičky nosit nespatřilo?
Ty děvče jižní krve,
veselé, černobrvé,
mluv předc, kde jsi se kryla?
Má duše pro tě, drahoušku,
horoucně, vřele zatoužila.
Ty moje děvče zlaté,
veselé, boubelaté,
mluv, kam jsi se mi děla?
Cizinců přišlo množství sem,
ty’s na kytičky zapomněla.
58
„Aj, přišli cizinci
kupovat kvítky
a vzali všecky věnečky
i všecky zbytky,
a vzali všecko dočista – –(
Snad předce pro mě kvítek máš?!
„Jen jeden ještě věneček,
leč ten je váš!“
59
II.
Dnes tak záhy, boubelatá,
dnes tak záhy? vida, vida,
vždyť ti spánek v očku sedí
a tvá bledá líčka hlídá;
jsi jak spánek prostovlasý,
dnes tak záhy – proč pak asi?
Přišlo dnes snad nové panstvo,
kavalír, jenž rád má růže,
slavnosť, svatba? Ne – i šlaka,
což pak tedy? nuže, nuže,
odpověď ti na rtu pálá,
nuže, ven s ní, lhářko malá.
„Nelhu, ale chci vám říci,
koráb odploul záhy z rána
a s korábem mladý lodník,
jejž jsem měla za milána,
kormidlo on statně vede,
dnes však – myslím – těžko jede.“
„V rozloučenou jsem mu tedy
pěkných kvítků přichystala,
na kormidlo, aby vzpomněl,
pěkný věnec jsem mu dala,
pěkný věnec – růže svěží,
vždyť mně nejhloub srdce leží.“
60
„A pak ještě políbení.
Jedno jenom? to je málo.
Více ovšem, a mé oko
usedavě zaplakalo,
plakalo i srdce tklivé,
moře – to je nevrátivé.“
Aj, aj, děvče, ještě pláčeš?
mlč, holenku, on se vrátí,
pros za něho v San Giacomo,
tam jsou velmi hodní svatí,
jistě že jej mine zlota,
jak lodníka CordiottaCondiotta.24)
„Jistě, jistě, udělám to,
San Giacomo mnoho zmůže,
za to mu chci každodenně
nejkrásnější nosit růže,
snad ho pán bůh vésti ráčí.
S bohem, pane, – mně je k pláči.“ –
61
III.
Dítě, tvoje líčko vadne
jako vaše stará sláva,
z vínku tvého, boubelatá,
list po lístku opadává.
Proč to? nechci vyzvídat,
škoda, škoda nastokrát!
Vaše nebe povždy krásné,
celý rok v něm pučí růže,
pamatuj však, mráz že krutý
mžikem kvítko potřít může;
kdo mu život můž’ zas dát? –
škoda – škoda nastokrát!
A když zvadne takým chladem,
nestane se nikdy svěží;
drahoušku, v tvém srdci snad už
také zvadlá růže leží.
Mlčíš? – Já se nechci ptát,
škoda – škoda nastokrát!
62