Jak rád!
Letorost jsem bujná, bujná, ač jen malá,
která nejblíž země z nizka kmene pučí,
a když divou bouří odpadává skála,
a mým stromem rodným vítr pláče, skučí,
jeho větve láme, vrch když odpadává,
a v tom pádu vlastním bratřím rány dává:
tu se jedin smuten k drahé zemi shýbám,
a na úkoj vlastní čelo jí zulíbám.
Ach, já bych ji líbal, zem tu uplakanou,
ach, já bych ji líbal z jitra do soumraku,
vždyť jsem rostl z kmene, sílou jí mi danou,
napájel se záhy rosou jejích zraků,
kterými tak toužně hledí na vše kraje,
v kterých drahé dítě vyproštěno ráje. –
O jak rád se v smutku k tobě, matko, shýbám
a na úkoj vlastní čelo tvoje líbám.
120