II. Když tak sedám samojedin v loubí,

Adolf Heyduk

II.
Když tak sedám samojedin v loubí, Když tak sedám samojedin v loubí,
tu se hlava k prsoum nakloní, v srdci mém to divně zazvoní a má ústa odychnou si z hloubi. Jak když svlačec zelenavý vroubí bujné větve staré jabloni, a ona, když rosu vyroní, tak se smutek s mojí duší snoubí. Tenkrát srdce podivně se chvěje, plno je, leč písně nezapěje, hlava moje klesá do ruky. Za slzou se slza v líce seje, v duši divná, divná touha věje, jsou to dětských časů dozvuky. 152

Kniha Básně 2, 1 (1864)
Autor Adolf Heyduk