Zesnulému příteli svému
Fr. Bártovi.
I.
I.
Už tak dávno pod tím rovem
samoten a mlčky dřímáš,
na své druhy ani slovem,
ani dechem nevzpomínáš.
Ani slova, ani dechu,
ani oka pohlednutí,
ani rodnou píseň Čechu
druh tvůj prosbou nevynutí.
Ani srdce v citu novém
nezříš víc a neobjímáš,
už tak dávno pod tím rovem
samoten a mlčky dřímáš.
167
II.
II.
Dlouhé noci, jasné noci,
vídaly nás často spolu,
naše srdce v hlučném smíchu
byla obě hrstka bolu.
A my jeden poklad kryli,
poklad jedin v srdcích různých,
vždyť se krásy jeho vryly
v naše duše v barvách luzných.
Čekali jsme, až by v slunci
přišel skvostu vykupitel,
ale běda, zradili nás,
tebe smrt, a mne – mne přítel.
168
III.
III.
V našem kruhu když jsi sedal, bratře,
a kdy jiný tvoje písně zpíval,
byl jsi smutný – jak když úzkost zastře
tichou duši, – v očích slzí příval.
Jeden zvuk tvůj na sta zvuků zbudil,
tisíc písní v srdcích posluchačů,
ale mne jsi přepodivně strudil,
že pro každý zvuk tvůj stokrát pláčupláču.
169