V roklích.
Smutno v horské skrýši naší,
hlad nás ze dne ke dni straší,
pokoj nedá,
chýšku hledá,
na zpuchřelé prahy sedá –
bez huniska, bos.
Marně v skal se tulí rokle
chaloupky ty na prach zmoklézmoklé,
nový míti
na ukrytí
širák chtějí z Váhu sítí
na hlavěnky vrch.
Bouř – ten beťár podnapilý –
přikvačí k nám každou chvíli,
silou mrhá,
skály svrhá
a těm chýškám širák trhá
krutá jeho pěsť.
Rozhněvaně na vše strany,
houká svoje na burany,
pántě chasy
73
zapíská si,
až se sosnám ježí vlasy,
hlavy kladou blíž.
Hned tu rázem v strašném křiku
kvačí četa seveříků,
k pláni bočí,
z těch vír skočí
a nad hlavou divě točí
ostrým fokošem.
A tu chatku přeubohou,
slabých bočků, slabých nohou
k tanci chytá,
zvedá, zmítá,
že rub chudý v cáry lítá
bědně tam a sem.
Jinovec jen časem k ránu
přijde chatkám na obranu,
zve zlou chasu
do zápasu,
zvedá, zchytí kolem pasu,
o zem tříští v chvat.
Pokáceni, porubáni
plazí se ty vrazi k stráni,
po průlomu
spěší domů
a zvou bouři s četou hromů,
aby je šla mstit. –
74
Ach, zde jenom slz je vele,
nelahodno, nevesele:
k horské strouze
belhá pouze
o berličkách chorá nouze
tajně umírat.
75