Jen to.
Moje zpěvná Slovač narostla tak spoře,
tak pěkně a zdravě jako buky v hoře,
tak štíhle a plně jako jedle v stráni,
ale jen do bídy, jenom do rubání.
Jí nesvítí slunko, nekuká věštice,
jí jen sejček hejká oknem do světlice;
aj, nač jí turanka v jizbě pro mátohy?
k bludu jsou proklety její choré nohy.
Brati se cizotí, sami sebe zlotí,
na rodinu svoji spoustu bědstva hrotí,
mečem svých nepřátel kopou dětem hroby
a cizáckou mluvou chvátí do poroby.
Pryč! to nejsou brati, žůžol má je kláti,
ať je živá střela do parovu skátí,
ať se zapíranci bez jazyku rodí:
věrnili si budem, čas nás osvobodí.
Bodrá síla s štěstím červeně zakvitnou,
a naše srdénka na křídla se schytnou,
i mysli narostou perutě sokola,
a bude ta Slovač tím, čím druhdy bola.
110