Přímluvčí.
Aja, jsme už bědní
jako Talafús;
my ovesný chlebík,
Žid a Němec hus,
i od naší milučické řeči
vzal si Maďar kus.
Tu my modlitebník,
tu patřičky zas,
tu Vojtěšskou píseň:
„Pomiluj a spas!“ –
div, že nám ten ohník důvěrnosti
v srdci neuhas!
Ó ty, svatý Jano
v prostřed dědiny!
viz, ta naše bída
má už šediny,
nebo nezná v nebi po Slovensku
ani jediný?
Kdybys, Janko, písal
všecku onu zmař,
co nám v příkoř robil
zbojník pletichář,
dost by nebyl jako tam to Blatno
velký kalamář.
141
A kdy bys i slunka
živý oheň vzal
a tu nebes blánku
celou popísal,
jen by při čítání zbojník v smíchu
hlavou kolísal.
Tonem v bídě, Jano,
po pas, prs i plec,
a takým dáť sílu
tvá jest svatá věc,
sámli nemůžeš to zmoci rázem,
řekni jiným přec!
Náš jsi, už dle krve,
no, tož pozor dej,
pánbožku to všecko
pěkně pošuškej,
tenli pro nás jednou něco zrobí,
potom bude hej!
142