Marné čekání.
V sadě jaro, v domku hody,
kde as mešká milý,
bychom spolu z jediného
poháříku pili?
vždyť záručno od kolébky
mamky vyměnily.
Jaj, kde mešká? Za holami!
bludnou chodí cestu,
od samoty do samoty,
od dědinky k městu,
zapomněl snad máti chorou
i malou nevěstu?
A já se již přioděla
pro tu zlatou dušku,
v karmažovou šněrovačku,
belučkou fěrtušku,
a hrdélci s granátíky
připnula jsem stužku.
Zelenou jsem sukni vzala,
a na ni hbité nožky
šumné čižmy z korduánu
hebučičké kožky –
326
a kabanka cifrované
oba dva má rožky.
A já jsem mu uchystala
jak pivoňku líčko,
rtíky jako živý oheň,
řeči jako mlíčko –
a noc celou nesed’ spánek
na mých očí víčko.
A já jsem mu přichystala
dvě raménka chutě,
bílá jako perutěnky
mladé od labutě:
přijď, dušičko dušky mojí,
jimi oviji tě!
Ložíčko jsem uchystala
sladkým sníčkům k vůli;
pod podušku roztrousila
šalvěj s levandulí,
pohádečky k hlavě dala
a zpěvánky k důli.
Nejde! – Marně čekají naň
moje perka živá,
marně lípa za domčokem
hlavěnkou naň kývá,
darmo křepelka ho volá,
darmo drozdík zpívá.
327
O kéž bych se mohla zrobiť
malučičkým ptákem! –
mlsky bych mu donášela
ukrývána mrakem:
sladké rožky, podkovečky,
nadívané mákem.
Žel, nebudem dneska seděť
u jednoho stolu –
zlaté žítko štěstí mého
vadne od koukolu –
dolů všecko! parto, botky
i vy slzy, dolů! –
328